Reklama
 
Blog | Viktor Portel

Jsem rád, když vidím, že nemrkaj: nad rozhovorem s Milanem Paumerem

Je sobota 28. ledna a já zas vyrážím do Poděbrad za bývalým členem odbojové skupiny bratří Mašínů, která se v padesátých letech rozhodla postavit komunistickému režimu. Když byla poté pro její členy československá půda už moc horká, rozhodli se utéct do Západního Berlína a vstoupit do americké armády. Očekávaná konfrontace Východu se Západem se ale nekonala, a tak ani Milan Paumer, ani Josef a Ctirad Mašínovi nemohli přijet do Československé republiky v čele osvoboditelské armády.

Přesto se Milan Paumer před pěti lety rozhodl
vrátit, už ne jako voják mávající českou vlajkou, ale jako člověk, který má
stále co říci.
Důvodů pro mou cestu za ním je více, nejdůležitější je však ten, že nejen má
hlava, ale i můj notes přetékají otázkami, na které jsem buď při našich
minulých setkáních odpovědi nedostal nebo jde o otázky nevyřčené. Ty mi ale
hlodají v mozku o to neúprosněji.
Dnes se chci Milana Paumera zeptat na něco, o čem se mnou nikdy nemluvil.
Zajímá mne, jak vidí budoucnost nás – mladých lidí a co si myslí o našem
přístupu k nedávné historii, ke komunismu. Říkám historii a přitom si
uvědomuji, že ta historie se bohužel začíná dost blížit současnosti. I na to
padla v našem několikahodinovém rozhovoru řeč… Vybral jsem z něj pouze to
nejpodstatnější. Právě to důležité, abychom pochopili, jak nás vidí nejen Milan
Paumer, ale snad i ostatní z těch, kteří v padesátých letech neseděli doma, ale
rozhodli se nastupujícímu komunismu odporovat.


Mohou mladí lidé pochopit Vaše pohnutky pro to, co jste v padesátých letech
dělali?

Když jsem se v roce 2001 vrátil, slyšel jsem od starších lidí, když se bavili o
mladejch, že ti nic neznají. No neznají, samozřejmě že toho nevědí moc, protože
ve školách je to neučej. Ale já když s těma mladejma přicházím do styku, tak si
myslím, že oni chtěj o tom vědět. Když tam stojím a dívám se [to všechno
vidíte, jak se na vás dívaj], ty oči – oni moc nemrkaj. Čili to znamená, oni si
na to dávaj pozor a jaksi to vstřebávaj. Jsem hrozně rád, když vidím, že
nemrkaj, jsem šťastnej, že mi věnujou pozornost.


Myslíte, že je setkání s Vámi nějak změní?

Když to na ně udělalo dobrej dojem, tak myslím, že to v nich zůstane. Když
půjdou dál do škol anebo někam do zaměstnání, tak v reálném životě si potom na
tohleto vzpomenou.


Takže ta vůle by tam byla?

Já myslím že jo. Protože už jsme trošku dál než před deseti lety.


Setkal jste se s nějakým mladým člověkem, který by vaše činy přímo zavrhoval?

Neříkají přímo, že se jim nelíbilo to, co jsme udělali, že to bylo nezákonný a
že to bylo špatný… To neřeknou. Obyčejně řeknou: „Slyšel jsem, že když jste
utíkali, někoho jste zastřelili.“A já na to: „No jo, samozřejmě, snad se
nenechám já zastřelit. Když bude po mně někdo střílet, tak já budu střílet
zpátky po něm. Bez jakýchkoliv debat.“
Vždycky jim říkám, nechci vás ovlivňovat bezdůvodně. Ale jestli vy říkate, že
to nebylo třeba správný zastřelit ty lidi… Přečtěte si něco, abyste měli
argumenty!

Někteří lidé o Vás mluví jako o teroristech. Co byste na to řekl?

Nejsme teroristi! My jsme jenom odpůrci zla. A to není nic špatnýho, když
odporuješ zlu. Kdybysme neodporovali, tak bysme tady dneska nebyli, jako mnoho
jiných lidí. Taky lidi říkají, že to bylo neštěstí, že jsme to přežili.
Nepřežít to, tak by nám tady dávali věnečky a kytičky. A mluvilo by se o nás.


Vidíte nějaký rozdíl mezi protinacistickým a protikomunistickým odbojem?

Nevidím moc rozdílů. Opravdoví odpůrci zla, jak se chovali za druhý světový
války – my jsme si vzali příklad z těch lidí a chovali jsme se jako oni. A
komunisti ti byli ještě horší, protože to byli Češi a dělali to Čechům!

A přesto volební preference KSČM stoupají…

Myslím si, že ono to nebude tak horký s těma komunistama. Neříkám, že ODS nebo
KDU-ČSL jsou nějaký stoprocentní lidi, ale určitě jsou lepší než komunisti. Oni
by mohli udělat tady pro tu republiku trošku víc než socani.
Já tuhletu vládu nemůžu vystát, ale jestli chci kritizovat a nadávat jim, musím
taky ukázat, že to myslím opravdu vážně a že chci něco dělat proti tomu.


Když jste se rozhodl, že se tady natrvalo usadíte, přemýšlel jste už o tom, že
se s tím budete snažit něco udělat?

Už tenkrát mě pár lidí prosilo, jestli bych nepřijel, že tam budou mít nějaký
přátele. Tak jsem si říkal, hergot, tohle bych možná měl rozšířit do škol… A
školy mě předběhly samy. Říkal jsem si, až sem přijedu, podívám se, jak to tady
vypadá a co by se dalo dělat. Rozhodně tady nechci sedět jako starej důchodce
někde v parku…

Diář Milana Paumera naštěstí stále zůstává úctyhodně plný a o nějakém „sezení v
parku“ nemůže být vůbec řeč. Spoustu času totiž stráví ve vlaku nejen mezi
Poděbrady a Prahou. Ptal jsem se ho, kolik besed se studenty a mladými lidmi
zvládá a odpověděl mi, že hodně. Jsem si jist, že v jeho případě nejde ani o
nadsázku, ani o nějaké chvástání.
V hlase Milana Paumera zazníval během našeho rozhovoru tu a tam smutek a také
vztek. Hlavně když mluvil o těch, kteří za svůj boj zaplatili životem. Ale po
celou dobu z něj vyzařovalo ještě něco jiného. Teď už vím, co to bylo. Bylo to
vědomí, že není zbytečný, které mnozí staří lidé tak postrádají. Milan Paumer
se mi i přes svůj věk [v dubnu mu bude 75 let] ukázal jako člověk, který stále
ví, co chce. Ví, že může pro naši zemi ještě leccos udělat, a proto svůj boj,
mohu-li to tak nazvat, v žádném případě nevzdává.
Co si z besed a rozhovorů s Milanem Paumerem vezmou mladí lidé jako já? Zcela
automaticky nás napadne, proč byl ten komunismus tak špatný, když sliboval
celosvětový mír, stoprocentní zaměstnanost, rovnost všech lidí, školy a
zdravotnictví zdarma apod.
Úplně stejným způsobem nám přijde na mysl paralela mezi dřívější KSČ a dnešní
KSČM. Už po naprosto povrchním přečtení programů těchto stran poznáme, že
podobné si nejsou pouze jejich jména, ale i ideály, na nichž stojí.
Co bylo vlastně na těch čtyřiačtyřiceti letech vlády KSČ u nás tak špatného,
pokud se v naší dnešní – demokratické – společnosti vyskytuje strana, která
zcela evidentně stojí na stejných pilířích jako její předchůdkyně a která má
dokonce reálnou možnost dostat se do vlády? I tohle nás může snadno napadnout.
Pak jsou tu ale naštěstí lidé jako Milan Paumer, kteří nám vypoví svůj příběh,
a tím uvedou na pravou míru vše, co jsme si doposud o komunismu mysleli. Jejich
vyprávění není o celosvětovém míru a blaženosti, ale spíše o státním teroru,
zbabělosti a útlaku.
O tom všem jsme, máme-li osvíceného dějepisáře, už samozřejmě slyšeli. Přesto
není od věci poslechnout si v tomto případě člověka, který to všechno zažil na
vlastní kůži. Ani sebelepší profesor dějepisu nám totiž nemůže lépe popsat
opravdovou tvář komunismu než ten, kdo proti němu bojoval.
Ať tedy lidem jako Milan Paumer, bojovníkům proti komunistickému zlu, slouží
zdraví ještě hodně let. Pro naši generaci je totiž opravdu důležité, aby nám
stihli předat nejen své zkušenosti, ale hlavně své ideály svobody a demokracie,
za které kdysi bojovali… Pouze takoví lidé mohou navrátit těmto pojmům jejich
původní význam.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama