Cesta Milana Paumera tam a zase zpátky

Když se Milan Paumer v roce 2001 vrátil zpátky do Čech, brzy zjistil, že stále leží mnoha lidem v žaludku. S tím, že mu někteří nadávají do vrahů, se prý naučil žít. Jsou tu ale věci, které přijmout nehodlá. „Rozhodně nechci sedět jako starej důchodce někde v parku…“, říká Milan Paumer, podá lístek přicházejícímu průvodčímu a pokračuje: „Když jsem se vrátil, tak všichni starší lidé říkali, že ti mladí o komunismu nic nevědí. Ale já když s nimi přicházím do styku, myslím si, že o tom chtějí vědět. Jsem hrozně rád, když vidím, že nemrkaj, jsem šťastnej, že mi věnujou pozornost.“

Dnes Milan Paumer vyráží na besedu na mělnické Gymnázium Jana Palacha. Oktaváni Katka a Lukáš ho doprovázejí z nádraží do školy. „Víte, kdo my jsme byli?“ ptá se jich Milan Paumer, zrovna když procházejí parkem: „Jasně, máme o vás ve škole nástěnku,“ odpovídají mu studenti. Snaha ulehčit mladým lidem poznávání komunismu je poslední dobou vidět na každém kroku a i proto zůstává diář Milana Paumera úctyhodně plný. Pak už stojí před učebnou a pozoruje mumraj. Ptám se ho, zda z toho všeho nemá někdy pocit marnosti – vždyť mladí ho poslouchají sotva na půl ucha… Skáče mi do řeči a okamžitě kontruje: „Ne, absolutně ne! Teď už vím, že to, co říkám, dopadá na úrodnou půdu.“

S vyprávěním Milana Paumera si děj mnohých akčních filmů nezadá. Hlavně když vypráví o dvaceti tisících vojáků, které měli v patách, o tom jak několikrát unikli o vlásek smrti a jak pak ztratili své dva kamarády, které komunisti chytili a popravili. Milan Paumer celou dobu stojí a tři hodiny v kuse vypráví svůj příběh.

Pak je konečně prostor na otázky a on ví, že bude tázán na to samé jako vždy. Holky se většinou neptají, prý všechno skousnou, přesto dnes zvedá ruku dívka v třetí lavici: „Je pravda, že jste taky někoho zastřelili? A bylo to správné?“ Milan Paumer se odpovědi nebojí, opakoval ji už mnohokrát: „My jsme byli jenom odpůrci zla. Kdybysme neodporovali, tak bysme tady možná dneska nebyli, jako mnoho jiných lidí. Když po mně bude někdo střílet, tak já budu střílet zpátky po něm. Bez jakýchkoliv debat.“

Stanovisko Milana Paumera nemusíme přijmout, přiznejme si ale, že v tom, co říká, je něco dráždivého, co může mít přesah i do dnešní doby. Máme právo jít i proti svým, když to jde s naší zemí s kopce a boří se hodnoty, na nichž stojí? A neměla by to být dokonce naše povinnost?

„Kdyby tady byla totalita, tak kdo ví, jestli právě vy byste mohli jít studovat, možná byste šli pracovat do Jáchymova,“ říká Milan Paumer, protože už ví, že takovýhle přímý útok zapůsobí. Pouhá slova ale naší generaci nestačí. Druhá (a teď už podle Paumera typicky dívčí) otázka proto přichází zezadu, kde se mezitím utvořil hlouček několika dívek, které si se zápalem o něčem šeptají: „Pane Paumer, vy jste říkal, že jste byl postřelenej tady do boku. Máte tam jizvu?“ Milana Paumera nevyvede z míry ani tahle otázka, spíš by ho překvapilo, kdyby nepadla. A zatímco se učitelka pohoršeně obrací na příliš zvědavou dívku, Milan Paumer si už poslušně stahuje kalhoty. Holky žasnou, tahle jizva asi od slepáku nebude – že by pro ně začínal boj proti komunismu nabírat konkrétnější obrysy?

„Choďte k volbám, ať nemusíte bojovat tak, jak jsme bojovali my,“ zakončuje Milan Paumer tuhle besedu. Mlaďoši se usmějí, ale on má v očích spíše smutek. Nebo je to naděje? Venku se už šeří, tak se to nedá poznat. Hodina už měla dávno skončit, studenti se zapisují do prezenčního archu a rychle mizí, otázka zůstává. Může setkání s jedním pamětníkem změnit to, že když se dnes řekne komunismus, vybaví se nám – totalitou nezasažené generaci – často jenom nedostatek zboží na krámech a povinné členství v pionýru?

„Ono je to pro ně jako pravěk,“ shrnuje to trefně zdejší učitelka dějepisu. „Neznal jste mýho dědu?“ ptá se Milana Paumera jedna dívčina, která zůstala a pravěk to pro ni rozhodně není. „On si odpracoval deset let v Jáchymově.“ Je to naivní otázka, ale je v ní zároveň velký kus citu. „Neznal jsem ho,“ odpovídá smutně Milan Paumer. „Jsem ale rád, žes mi to řekla. Protože když někdo takový v tvojí rodině byl, tak určitě víš, co byl komunismus zač.“

Milan Paumer se po padesáti letech v Americe vrátil do Čech, aby se pokusil zhatit plány všem těm, kteří by nejraději udělali za naší komunistickou minulostí tlustou čáru. „Já jsem se zapřísáhnul, že se to tady musí vylepšit, než půjdu pod drn. Byl bych rád, aby to alespoň bylo nastavený do správnýho směru, i kdyby se to nepohybovalo třeba moc rychle. Potom už můžu jít…“

Chození po besedách se Milanu Paumerovi možná stalo zvykem a zároveň způsobem vyrovnávání se s minulostí – i s jeho vlastní. Vždy jsem na něm obdivoval jeho houževnatou snahu zprostředkovat lidem svůj příběh – jít znovu a znovu se svou kůží na trh není totiž vůbec jednoduché. Pro mou generaci je ale nesmírně důležité, aby nás lidé jako Milan Paumer nechali alespoň přičichnout k ideálům svobody a demokracie, za které bojovali. Dnes jsou v kurzu řeči o tom, že mladým lidem chybí pozitivní vzory – možná je však jen neumíme nebo nechceme vyhledávat. Pokud nám ale vyjdou vstříc, neměli bychom je nechat jen tak stát. Budeme-li totiž váhat moc dlouho, tak nám jejich vlak nenávratně ujede.